V roce 2019 jsme adoptovali týranou fenku z útulku.Drsné začátky a naprosto šílená strachová agrese,nás doma donutily přemýšlet u psů nad jinými věcmi než dosud(máme ještě jednoho psa-křížence NO od štěněte).Když pak i po roce byla ochotná respektovat jen jednoho člověka a všechny ostatní tvrdě napadala jsme se odhodlali k tomu,zkusit odborníky.A tak nastal den pro ni i nás rozhodující,10.6.2020 jsme přijeli za Františkem Šustou. První pohled na něj-zaútočila(chlapi natož velcí byli pro ni nejhorší možné zlo).Nevzdal to s námi,poradil jak na klikr, jak v klidu trénovat kontakt s lidmi,už u něj po hodině byla schopná se v klidu přiblížit aspoň na metr.Poslechli jsme rady a trénovali přesně podle nich dál.Dneska máme doma fenku,která si i cizím lidem chodí říkat o mazlení,pokud se jí někdo hodně nelíbí zvládneme to povelem a seznámením přes touch. A dokázala díky pravidelnému tréninku to čemu u ní nikdo nevěřil-úspěšně zvládla záchranářskou zkoušku ZZZ,jejíž součástí je i nandání náhubku a botičky cizí osobou,přenesení 2 cizími osobami,stopa s vyštěkáním cizí osoby v těsném kontaktu,...Dál pokračujeme v tréninku a připravujeme se spolu na další záchranářské zkoušky. Arinka je živý důkaz toho,že poslouchat rady odborníka a poctivě podle nich trénovat se skutečně vyplatí.

S Františkem Šustou jsem se setkala již na několika jeho teoretických i praktických seminářích a vždy mě to bavilo. Proto mi přišlo velmi lákavé zúčastnit se projektu, který Fanta pořádal spolu s koučkou osobního rozvoje Petrou Jaškówovou. Čtyřdílný seminář Se svým psem teď a tady je zcela ojedinělý počin kombinace metodiky tréninku zvířat a ovládání vlastních emocí a pocitů, které hrají velikou roli při tréninku zvířat. Další akce, které jsem se na toto téma zúčastnila, byl čtyřdenní tábor Se svým psem úspěšně na trénink i na závody.

Oba semináře se točí kolem stejné tématiky, trénují se stejné, nebo mírně rozšířené techniky a celkově se rozebírají podobné věci. Ale pro mě bylo velmi důležité zúčastnit se obou akcí, protože ta podstata toho, co nám Petra s Frantou předávali, ke mně pronikla až po absolvování druhého semináře. A i kdyby ve mně jejich poselství nezakořenilo, tak to byly dny strávené ve velmi příjemné atmosféře, kde se člověk mohl beztrestně vypovídat (což se vám poštěstí málokdy), což je pro mě osobně velmi terapeutické.

Co mi semináře daly?

Jednou větou: naučila jsem se při tréninku a při zacházením se svým psem potlačovat své ego. Jsem ambiciózní člověk, je tedy nasnadě, že některé tréninky, kdy se mojí fence nedařilo tak, jak jsem si představovala, byly pro mě frustrující. Dnes jsem schopná nastavit trénink tak, aby byl můj pes úspěšný a pokud se Pepe něco nedaří, tak mi už nezní v hlavě věta „Tohle přece musí už dávno umět!!!“. Jsem schopná se zastavit a zamyslet se, co je jinak, co by asi mohlo způsobit, že Pepe nereaguje tak, jak jsem předpokládala. Zatím jsem na to vždy přišla a tréninky jsou velmi úspěšné. Jsem za to na sebe hrdá.

Kromě výcviku Pepe aplikuji nabyté znalosti i na mé děti. Konkrétně na mého 2,5 roku starého syna. Přichází do období vzdoru, a ačkoliv to není tak jednoduché, jako s Pepe, kdy mám na trénink vyhrazený čas, tak myslím, že se alespoň částečně vyhýbám konfliktům s Jiříkem. Rozhodně mu nastavuji hranice a neustupuji, ale beru jeho chování s myšlenkou, že je to prostě on, moje dítě a ne že toto a ono udělal záměrně proto, aby mě rozčílil.

Ještě musím podotknout, že jsem se zúčastnila čtyřdenního tábora s oběma mými dětmi (2,5 let a 2 měsíce). A velmi oceňuji vstřícnost, s jakou ke mně Franta s Petrou přistupovali.

Moje spolupráce s těmito dvěma odborníky rozhodně nekončí. Franta stále přináší svěží informace ze světa výcviku zvířat a s Petrou musím zapracovat na mých mentálních schopnostech. Takže díky za vás dva!!

Dita Korcová

Jak jsem se potkala se svým psem (a vnukem) teď a tady

Nepovažuji se za nějakého „třeskutého“ výcvikáře ani za přehnaně soutěživého člověka, ale se svým psem si docela rozumím, a protože na něm nechci žádné extra výkony, tak si prostě spolu jen tak lehce užíváme. Navzájem si důvěřujeme, jsme na sebe docela pěkně „navázaní“ a snažíme se jeden druhému vyjít vstříc; tedy pokud si Alfík nevzpomene, že nutně potřebuje na vltavské náplavce sežrat labutím šest rohlíků a půl bochníku chleba …

S Frantou spolupracuji již druhý rok na přípravě pejsků na výstavy pomocí pozitivní motivace, a když mi opakovaně vyprávěl, jak skvělé jsou jeho úterky „Se svým psem teď a tady“, které pořádá s kamarádkou Petrou, odbornicí na lidskou psychiku, neodolala jsem a na seminář se přihlásila.

Nešla jsem tam s pocitem, že objevím něco světoborného (je mi 64, třicet let jsem pracovala ve školství a doma mám 16ti letého vnuka), spíš jsem byla zvědavá, s kým se tam potkám, jak to bude probíhat a hlavně – jak se mě a Alfíkovi bude na „sezeních“ líbit.

Už v první lekci jsem pochopila, že svět lidí a jejich psů není zdaleka tak bezproblémový, za jaký jej považuji. Oni ti naši miláčkové dokážou vycítit sebemenší rozladění nebo nepohodu z naší strany, a pokud nemají právě nervy „ze železa“, mohou svým majitelům na závodech nebo zkouškách pěkně zavařit. Pokud jsem to poselství, které nám Franta s Petrou předávali dobře pochopila, za většinu neúspěchů v agility nebo na cvičáku může právě stres člověka, který pes ochotně přejímá a násobí…jak už je jeho dobrým zvykem. Dostat se do pohody třeba správným dýcháním nebo frontálně okcipitálním držením (+) je docela příjemná technika, která nezabere moc času a opravdu pomáhá… u psů.

Zkusila jsem to u vnuka (zase měl na uších sluchátka, zíral do počítače a vytáčel mě jak šestku šroubek svým – co zaseeee chceeeeš?) Popadla jsem se tedy za hlavu a začala se zbavovat stresu, jak nám ukazovala Petra, což Šimona poněkud překvapilo. Jindy bych už ječela a máchala rukama, teď jsem stála mezi dveřmi a se zavřenýma očima jsem zaháněla touhu ho zabít.

„Co to děláš,“ dokonce sundal z jednoho ucha sluchátko; to už je pro něho v komunikaci s dospělými opravdu výkon.

„Frontálně okcipitální…“ dál jsem se nedostala, protože se začal chechtat jak blázen a já se raději obrátila a odešla z pokoje – bez toho, abych mu ublížila na zdraví… dobrý… Za dveřmi jsem slyšela, jak huláká do skypu – babča právě frontálně odcupitala, LOL !

No, abych to zkrátila, fakt jsem se pobavila; na seminářích i doma. Dokážu rozdýchat pozdní příjezd na výstavu (doběhla jsem se svým zrzkem asi tak deset minut před nástupem do kruhu, ale na prodýchání a „hození se do klidu“ jsem si čas našla), ustojím i demagogii toho našeho „mimozemšťana“ a když mi dnes Alfík skočil mezi kačenky do Vltavy kvůli tvrdé patce chleba, považovala jsem to za docela povedený kousek.

Asi si to budete muset zkusit… klikrové hry, aromaterapii, vytváření si imaginárního prostoru, který je jen můj, ale do kterého mohu přijmout celý svět… hele, lidi, ono to opravdu stojí za to J

Míša Čermáková, vnuk Šimon a kavalír Alfi Sylena

(+) FRONTÁLNĚ  OKCIPITÁLNÍ  DRŽENÍ

Jedna ruka je položená na čele a druhá na zátylku. Tato poloha způsobí, že krevní oběh směřuje do čelní části mozku a propojí se přední část mozku (přítomnost) se zadní (minulost). Pomáhá najít nové možnosti řešení, zbavit se strachu, hněvu, bolesti, smutku a bolestných vzpomínek. Po nějaké prožité negativní zkušenosti nebo při obavách z budoucí situace, si může člověk na pár minut položit ruce na hlavu a zhluboka dýchat. Tak se vymaní ze stresu.

Seminář se jmenuje "Se svým psem teď a tady" ale největším překvapením vlastně bylo, že byl bez psů.
Všechny semináře jsou se psy, taháme je v domečkách s sebou, bereme si z domovů skládací židličky a svačiny abychom tam vydrželi cely den. Čekáme, až na nás přijde řada, abychom mohli během několika minut předvést, co naši miláčci umí nebo naopak neumí.
Kolikrát jsou to opravdu skvělé semináře skvělých lidí a profesionálů.
Ale...je tam jedno ale.

Uvědomujeme si permanentně jak pes (zvíře) vnímá náš povel? Rozumí mu? Uvědomujeme si každou vteřinu, že náš miláček vlastně žije a vnímá "teď a tady"? Uvědomujeme si že jejich svět je jiný?
Nebo jen chceme uspět na startovních čárách a když pes něco nechápe, nebo neudělá cvik, jak my chceme, je prostě hloupý?

Tvůj seminář je orientovaný na nás, na psovody, kynology, pejskaře, nebo jak si každý říká. Po pravdě je to jedno, byla jsem na tvém semináři a chodím na tvé semináře, protože mi dávají to, co jinde nemám - ukazují mi cestu k pochopení mých zvířat. Pokud je alespoň trochu budu chápat, budu s nimi i lépe cvičit a hrát si a i úspěchy nebo jenom účast bez úspěchu na startovních polích budou pro psa i pro mne pozitivní výzvou a zábavou, ale koneckonců i ten každodenní život s nimi a to je přece nejdůležitější.

Seminář mi dal mnoho, ale možná to nejdůležitější bylo to, že jsem JA byla v roli psa a pracovali jsme sami se sebou. Vystřídala jsem několikrát během praktických cvičení roli psovoda i psa a vždy přišla na něco nového.
Bylo to až neuvěřitelné, jak někteří z nás odhalili svá nitra a začali se lépe poznávat jako lidé, osobnosti, pejskaři, postupně jsme přicházeli na to, jak moc na nás a našich emocích záleží při práci se zvířaty. Tyto věty působí velmi banálně, ale tento seminář mě úplně vcucnul právě do problematiky emocí, napojení, hodnoty vteřiny a chvilky......
Během semináře jsem se do této role opravdu vžila a během skvělých praktických cvičení si vyzkoušela, jaké to vlastně u mého čtyřnohého parťáka všechno je.

A jak mi to všechno funguje v praxi? Pracovně tomu říkám "ted' a tady", v reálu to u mě znamená to, že mi mí psi mnohem více rozumí, neboť pracuji jinak i s klikrem, dávám si velký pozor, aby mi rozuměli. Když porozumí mému přání a jsou motivovaní, jde to všechno mnohem rychleji a jsou šťastní a vesel. A já tuplem o). Pokládám si také otázku, jestli zrovna nyní je ta správná doba a jsem v pohodě abych zrovna teď vzala pamlskovník a šla cvičit se svými psy...více se ptám, jestli zrovna teď je ta správná chvíle a nic mi nenarušuje moje "teď a tady".

Všem tento seminář moc doporučuji, hlavně se nebojte na něm mluvit, být aktivní, říkat co si myslíte, zhodnotit zpětně praktická cvičení. To že budete na semináři mluvit o tom, co jste cítili při praktickém cvičení a jak to vše na vás působilo je obrovským krokem vpřed hlavně pro vás, a to vše se projeví na práci s vašimi miláčky.

Před výstavním kurzem jsem neměla s výstavami téměř žádné zkušenosti a původně jsem si ani neuměla představit, jako se dají výstavy nacvičovat někde na tréninku. Kombinaci dvou profesionálů, kdy jeden ví, co je potřeba na výstavách ukázat a na co se rozhodčí zaměřují a jak se chovají, a druhý ví, jak to naučit, se ale rychle ukázala jako velmi efektivní. Tréninky byly určeny pro nezkušené začínající vystavovatele a podle toho taky Míša vedla jednotlivé lidi k tomu, co by měli umět, tedy k základům. Takovým základům, aby bohatě stačily na první výstavy, ale aby lidé nebyli přehlceni v tu chvíli zbytečným množstvím informací a požadavky, které by pro ně byly nesplnitelné.  Musím říci, že ač nejsem žádným fanatikem pouze pozitivní motivace, tak v rámci výstav, se to ukazuje jako jediný opravdu efektivní způsob naučit psa i majitele, aby měli výstavy rádi, nebyly pro ně děsem a stresem. Za rok vystavování jsem ve svém blízkém okolí rychle zjistila, jak to, že se pes bojí na stole rozhodčího, jej může (zcela zbytečně) připravit o titul, i když je pes sebekrásnější, i jak moc v závěrečných soutěžích rozhoduje o získání těch nejvyšších  titulu právě pohodové a veselé předvedení psa, který stojí zcela přirozeně, sám. To jak mnozí znají výstavy, kdy pes je držen za hlavu a za ocas vystavovatelem a nemůže se ani pohnout, je dnes dávno překonáno a je to zcela zbytečné. Výstavám jsme nikdy nefandila, ale díky těmto kurzům jsme přišla na to, že pro nás mohou být radostí a že, díky pokračování tréninku stejnou cestou, můžeme dosáhnout i na ty nejvyšší tituly.

Věcné poznámky:

Přístup vás obou super. Přátelský, přímočarý, působili jste dost sehraně. 

Pro tenhle model mi přišlo naprosto fajn, že se řešily věci jednotlivců, další úrovní by mohlo být nacvičování chůze/běhu v kruhu mezi ostatními psy a fenami.

Já pokračovala ve výcviku stejnou metodou (odklikávání a odměňování správného chování) a výsledkem je, že pes stojí sám na stole i když ho prohlíží rozhodčí a nemusím ho držet, pes stojí sám v kruhu s vodítkem na volno v postoji, aniž bych na něj musela šahat a v pohybu se předvádí vesele.

Trochu únavné bylo čekání na těch hodinách, kde polovina lidi nic nedělala, lidi se pak rozpovídají a nic není slyšet, takže je otázkou, zda ty hodiny nerozdělit (jedna skupina má jeden týden úplně volno, a nebo je dobrovolnými posluchači) a další týden naopak.

Do absolvování kurzu mne ani nenapadlo, že je možné mít z výstav radost a psa naučit něčemu zdánlivě tak nezábavnému po dobrém a bez držení. Děsně mi pomohly prvotní rady od Míši, kde by se měl handler se psem zastavit (v jaké vzdálenosti od rozhodčího a proč), i praktické nacvičování prohlížení psa na stole (samotnou mne do té doby nenapadlo, že by se pes mohl bát nebo po někom skákat).

Uvítala bych tam navíc asi informaci, že v postoji se dá předvést pes několika způsoby - handler jej drží (nepovažuji za ideální), handler u něj stojí tak, aby nezasahoval do zorného pole rozhodčího (tj. cca aspoň půl metru od psa), nebo třeba u malých plemen, že handler jen sedí u psa, ale opět svým tělem nepřekáží za psem (to třeba často používám v závěrečkách, abych mezi ostatními vystavovateli netrčela stojící, když ostatní sedí a drží psa, sednu si kousek od něj a jen mu nastavím dva prsty, aby si  ně opřel bradu a byli jsme v kontaktu (viz foto). Téměř v každém posudku má poznámku o skvělém předvedení psa, a myslím, že se to na hodnocení hodně projevuje.

V průběhu roku dál trénujeme přípravu na výstavy pozitivkou (pod vedením zkušené handlerky Lízy Švejdové) a  za ten rok jsme se zúčastnili 10 výstav ve třídě juniorů a z těch 10 výstav vždy vyhrál svou třídu, 9x získal titul Best of Junior (tj. nejlepší mladý pes plemene), na kontě má tituly jako Junior šampion ČR i Slovenska, Grand Prix Slovakia Junior Winner, SK Derby Winner, vyhrál celou skupinu 9 na Intercanisu a i Best of Day ze všech plemen toho dne, A i v konkurenci dospělých psů se stal 2. nejlepším pudlem speciální výstavy (z 80 psů).