Jak jsem se potkala se svým psem (a vnukem) teď a tady

Nepovažuji se za nějakého „třeskutého“ výcvikáře ani za přehnaně soutěživého člověka, ale se svým psem si docela rozumím, a protože na něm nechci žádné extra výkony, tak si prostě spolu jen tak lehce užíváme. Navzájem si důvěřujeme, jsme na sebe docela pěkně „navázaní“ a snažíme se jeden druhému vyjít vstříc; tedy pokud si Alfík nevzpomene, že nutně potřebuje na vltavské náplavce sežrat labutím šest rohlíků a půl bochníku chleba …

S Frantou spolupracuji již druhý rok na přípravě pejsků na výstavy pomocí pozitivní motivace, a když mi opakovaně vyprávěl, jak skvělé jsou jeho úterky „Se svým psem teď a tady“, které pořádá s kamarádkou Petrou, odbornicí na lidskou psychiku, neodolala jsem a na seminář se přihlásila.

Nešla jsem tam s pocitem, že objevím něco světoborného (je mi 64, třicet let jsem pracovala ve školství a doma mám 16ti letého vnuka), spíš jsem byla zvědavá, s kým se tam potkám, jak to bude probíhat a hlavně – jak se mě a Alfíkovi bude na „sezeních“ líbit.

Už v první lekci jsem pochopila, že svět lidí a jejich psů není zdaleka tak bezproblémový, za jaký jej považuji. Oni ti naši miláčkové dokážou vycítit sebemenší rozladění nebo nepohodu z naší strany, a pokud nemají právě nervy „ze železa“, mohou svým majitelům na závodech nebo zkouškách pěkně zavařit. Pokud jsem to poselství, které nám Franta s Petrou předávali dobře pochopila, za většinu neúspěchů v agility nebo na cvičáku může právě stres člověka, který pes ochotně přejímá a násobí…jak už je jeho dobrým zvykem. Dostat se do pohody třeba správným dýcháním nebo frontálně okcipitálním držením (+) je docela příjemná technika, která nezabere moc času a opravdu pomáhá… u psů.

Zkusila jsem to u vnuka (zase měl na uších sluchátka, zíral do počítače a vytáčel mě jak šestku šroubek svým – co zaseeee chceeeeš?) Popadla jsem se tedy za hlavu a začala se zbavovat stresu, jak nám ukazovala Petra, což Šimona poněkud překvapilo. Jindy bych už ječela a máchala rukama, teď jsem stála mezi dveřmi a se zavřenýma očima jsem zaháněla touhu ho zabít.

„Co to děláš,“ dokonce sundal z jednoho ucha sluchátko; to už je pro něho v komunikaci s dospělými opravdu výkon.

„Frontálně okcipitální…“ dál jsem se nedostala, protože se začal chechtat jak blázen a já se raději obrátila a odešla z pokoje – bez toho, abych mu ublížila na zdraví… dobrý… Za dveřmi jsem slyšela, jak huláká do skypu – babča právě frontálně odcupitala, LOL !

No, abych to zkrátila, fakt jsem se pobavila; na seminářích i doma. Dokážu rozdýchat pozdní příjezd na výstavu (doběhla jsem se svým zrzkem asi tak deset minut před nástupem do kruhu, ale na prodýchání a „hození se do klidu“ jsem si čas našla), ustojím i demagogii toho našeho „mimozemšťana“ a když mi dnes Alfík skočil mezi kačenky do Vltavy kvůli tvrdé patce chleba, považovala jsem to za docela povedený kousek.

Asi si to budete muset zkusit… klikrové hry, aromaterapii, vytváření si imaginárního prostoru, který je jen můj, ale do kterého mohu přijmout celý svět… hele, lidi, ono to opravdu stojí za to J

Míša Čermáková, vnuk Šimon a kavalír Alfi Sylena

(+) FRONTÁLNĚ  OKCIPITÁLNÍ  DRŽENÍ

Jedna ruka je položená na čele a druhá na zátylku. Tato poloha způsobí, že krevní oběh směřuje do čelní části mozku a propojí se přední část mozku (přítomnost) se zadní (minulost). Pomáhá najít nové možnosti řešení, zbavit se strachu, hněvu, bolesti, smutku a bolestných vzpomínek. Po nějaké prožité negativní zkušenosti nebo při obavách z budoucí situace, si může člověk na pár minut položit ruce na hlavu a zhluboka dýchat. Tak se vymaní ze stresu.